Projekt byl realizován diky finanční podpoře Evropského fondu pro regionalní rozvoj a Statutarního města Brna.

Das Projekt wurde dank finanzieller Unterstützung vom Europäischen Fonds für regionale Entwicklung und der statutarischen Stadt Brünn realisiert.

Background

Projekt oživuje undergroundovou moravskou hudební scénu 80-let. Orientuje se na nedávnou historii ve vztahu k současnosti.

Cílem projektu je připomenutí nedávné historie především mladým lidem, kteří nezažili totalitní režim jak v České republice, tak v Rakousku. Tohoto cíle chceme dosáhnout především digitalizací dobových nahrávek, uspořádáním putovní výstavy dobových fotografií a přípravou multimediálního DVD s rozhovory s českými emigranty v Rakousku.

Předpokládáme, že navázaná spolupráce s rakouským partnerem, sdružením Subetasch, povede v budoucnu k rozšíření projektu. Lze také předpokládat, že výstupy projektu - výstava, digitalizované nahrávky - budou v budoucnu využívány dalšími organizacemi na území Rakouska i České republiky a také médií v obou zemích. Projekt bude také povzbuzením pro budoucí kulturní výměnu. Webová stránka bude v provozu po dobu minimálně 5 let a všechny výstupy v elektronické podobě budou ke stažení zdarma.

Das Projekt belebt die Underground – Musikszene der Achtziger in Mähren, es orientiert sich auf die jüngstvergangene Vergangenheit und ihre Beziehung zur Gegenwart.

Das Ziel des Projekts ist die Popularisation der jüngst vergangenen Historie besonders unter jungen Leuten, die das Totalität – Regime nicht erlebt haben. Dieses Ziel möchten wir durch Digitalisation alter Aufnahmen, durch eine Ausstellung von zeitnahen Fotos und mittels Vorbereitung eines multimedialen DVDs mit Interviews mit tschechischen Emigranten in Österreich erreichen.

Wir nehmen an, dass die angeknüpfte Mitarbeit mit unserem österreichischen Partner, dem Verein SUBETASH, in der Zukunft in eine Ausbreitung des Projekts führen wird. Man kann auch annehmen, dass die Ausgänge des Projekts - die Ausstellung, die fachliche Studie, die digitalisierten Aufnahmen, das DVD mit Interviews mit tschechischen Emigranten – in der Zukunft auch von anderen Organisationen in der Tschechischen Republik und im Österreich und auch von Medien in beiden Staaten benutzt werden. Das Projekt wird auch eine Ermunterung für den künftigen Kultur – Austausch sein. Die tschechisch – deutsche Webseite wird wenigstens 5 Jahre funktionieren und alle Materiale in elektronischer werden konstenlos zur Verfügung.

Akce

20.7.2012

Background Festival

Gmünd, Rakousko

6.6.2012

Koncert legendárních českých ebm/industrial průkopníků Valerian's Future a rakouských glitchových projektů Knarz Ignatz a The Neary Heart

Klub Boro, Brno

23.3.2012

Koncert skupiny Urband

Nachtasyl, Vídeň

20.3.2011

Vernisáž výstavy fotografií brněnské hudební alternativy z 80 tých let, křest desky Nico v Brně

Kavárna Spolek, Brno

Aktionen

20.7.2012

Background Festival

Gmünd, Österreich

6.6.2012

Das Konzert von sagenhaften tschechischen ebm/industrial Pionieren Valerian's Future und von österreichischen glitch Projekten Knarz Ignatz und The Neary Heart

Club Boro, Brünn

23.3.2012

Konzert der Gruppe Urband

Nachtasyl, Wien

20.3.2011

Vernisage der Ausstellung "Die Brünner Alternative der achtziger Jahre" und Vinyl-Taufe von "Nico in Brünn"

Café Spolek, Brünn

Nico v Brně

Občanské sdružení Fléda vydává desku Nico v Brně se záznamem ojedinělého koncertu legendární zpěvačky.

Materiál na desku Nico v Brně vznikl dne 3. 10.1985 na ilegálním koncertě v hospodě v Kníničkách na okraji Brna. Nikdo tehdy nevěřil, že uslyší a uvidí Nico, někdejší zpěvačku The Velvet Underground, v 80. letech již na sólové dráze.

Lenka Zogatová, organizátorka koncertu, vzpomíná na události toho dne:
Čekání na příjezd kapely byl jedním z nejdramatičtějších okamžiků mého života. Navíc jsme se s manažerem domlouvali telefonicky. Vzhledem k mé špatné angličtině jsem byla přesvědčena, že mi nerozuměl. Kapela přijela o 15 min. později, tedy v 18.45 hod. do Brna před hotel Slovan. Potom jsme jeli do kníničské hospody, kde jsme měli objednaný sál ‘pro vystoupení jihlavské kapely, jejíž zpěvačka bohužel zpívá anglicky.’ Publikum mělo konspirativní sraz na Mendlově náměstí. Kluci ze Stavební fakulty VUT Brno prodávali lístky (v ceně byl guláš a pivo, aby měla hospoda tržbu) a navigovali lidi do městských autobusů jedoucích do Kníniček. Koncert tehdy zvučil a nahrál Petr Werner, který mi v osmdesátých letech pomáhal s řadou podobných akcí. Bohužel již není mezi námi, zemřel 8. prosince 2008. Koncert jsem sice organizovala, ale vlastně jsem ho neviděla. Sháněla jsem totiž pro Nico mléko a tehdy ještě nefungovaly večerky.

Nico in Brünn

Die Bürgervereinigung o.s. Fléda gibt das Vinyl Nico in Brünn mit der Aufhahme eines außerordentlichen Konzertes der legendären Sängerin heraus.

Das Material für das Vinyl Nico in Brünn entstand am 3.10.1985 während eines illegalen Konzertes in einer Kneipe in Kníničky am Rande von Brünn. Niemand hat damals daran geglaubt, daß er Nico, die ehemalige Velvet Underground Sängerin hören und sehen wird, die damals schon ihre Solo-Karriere hatte.

Lenka Zogatová, die Organisatorin des Konzertes, erinnert sich an die Ereignisse des Tages:
Das Warten auf die Anreise der Gruppe war eines der dramatischsten Erlebnissen meines Lebens. Überdies haben wir uns mit dem Manager auf Englisch verabredet. Im Hinblick auf mein schlechtes Englisch war ich davon überzeugt, daß er mich nicht verstanden hat. Die Gruppe ist um 15 später, d.h. um 18.45 nach Brünn zum Hotel Slovan angekommen. Dann sind wir in die Kneipe in Kníničky gefahren, wo wir einen bestellten Saal für “das Auftreten einer Gruppe aus Iglau, deren Sängerin leider englisch singt“ hatten. Das Publikum hatte einen konspirativen Treffpunkt auf dem Mendelsplatz. Die Jungen aus der Baufakultät haben die Eintrittskarten (im Preis waren Gulasch und Bier enthalten, damit die Kneipe einen Erlös hätte) verkauft und die Leute in die bürgerlichen Busse navigiert, die nach Kníničky gefahren sind. Das Konzert hat damals Petr Werner vertont und aufgenommen, der mir in den achtzigern Jahren mit einer Menge von ähnlichen Aktionen geholfen hat. Leider ist er nicht mehr unter uns, er ist am 8. Dezember 2008 gestorben. Ich habe das Konzert zwar organisiert, ich habe es aber nicht gesehen. Ich habe nämlich Milch für Nico aufgetrieben und damals gab es noch keine Geschäfte, die nostop funktioniert haben.

Deska Nico v Brně obsahuje písně

  1. 1/

    Fearfully in Danger

    Fearfully in Danger by Nico on Grooveshark

  2. 2/

    My Heart is Empty

    My Heart is Empty by Nico on Grooveshark

  3. 3/

    One More Chance

    One More Chance by Nico on Grooveshark

  4. 4/

    Procession

    Procession by Nico on Grooveshark

  5. 5/

    Janitor of Lunacy

    Janitor Lunacy by Nico on Grooveshark

  6. 6/

    König

    König by Nico on Grooveshark

  7. 7/

    Win a Few

    Win a Few by Nico on Grooveshark

Remixy Nico od sdružení Subetasch

#1 #2

Remixes von Nivo vom Verein Subetasch

#1 #2

Brněnská alternativa

Kapely, které hrály proti komunistickému režimu.

Neartikulovaný řev, rachot, dupot, řinčení, bosé, špinavé nohy žebráků, tuláků a otroků i nablýskané lesácké holínky… Ti všichni nemytí a zarostlí […] nám předvádějí, jak se krade, loupí, podvádí, morduje, mučí, chlastá, fetuje… Takto plamenně vylíčil režimní publicista Jan Beran v roce 1983 hudební novou vlnu v týdeníku Tribuna. Jeho článek odstartoval další tažení tehdejšího režimu proti alternativním kapelám.

Zklamání nad tím, že se v Praze neobjevila žádná nová skupina, která by navázala na tvorbu alternativních kapel a snažila se o nekomerčně zaměřenou muziku, jsem si vynahradil v Brně, skládá chválu brněnské hudební tvorbě 80. let hudebník a signatář Charty 77 Mikoláš Chadima.

Die Brünner Alternative

Bands, die gegen das kommunistische Regime gespielt haben.

Unartikuliertes Geschrei, Gerumpel, Getrampel, Gerassel, barfüssige, schmutzige Sohlen der Bettler, Landstreicher und Sklaven sowohl als auch polierte Stiefel der SS-Männer… All diese ungewaschenen und behaarten […] führen uns vor, wie man klaut, raubt, betrügt, mordet, foltert, sauft, Drogen nimmt… So feurig schilderte der kommunistische Publizist Jan Beran im Jahre 1983 die tschechische Neue Welle Musik in der Wochenzeitschrift Tribuna.

Sein Artikel hat einen Kriegszug gegen alternative Musikbands gestartet.

Die Enttäuschung darüber, dass in Prag keine neue Musikband erschien, die an die Schöpfung alternativer Bands angeknüpft und sich bemüht hätte, eine unkommerziell orientierte Musik zu machen, habe ich mir in Brünn erstattet, belobt die Brünner Musikschaffung der Achtziger Jahre Musiker und Signatar der Charta 77 Mikoláš Chadima.

Brněnské hudební obrození

V květnu 1982 jsem byl pozván na II. valnou hromadu, jak Brňáci nazývali společné koncertování, aby tomu nemuseli říkat festival, a žasl jsem. Brno se probudilo! Po mnoha letech, kdy tam neexistovala neoficiální rocková scéna, jsem slyšel kapely, které mi doslova vzaly dech. Odvážní bobříci a především Ještě jsme se nedohodli, mě nadchli. Tyto kapely hrály původní, českou, nekomerční muziku vysoké úrovně. Ale nejen muziku. I texty těchto kapel byly zrovna tak dobré v tom, s jakou otevřeností se vyjadřovaly k naší Onanově době, což je titul jedné ze skladeb Ještě jsme se nedohodli. Připadal jsem si, jako bych se ocitl v jiném světě. Že tyto kapely vystupovaly více či méně legálně v Brně i jeho okolí, mi připadalo jako zázrak. Ve zdecimované Praze by víc než dva legální koncerty nepřežily. Dotáhnout tyhle kapely do Prahy se stalo mým velkým přáním a k mé radosti se to i splnilo. Účinkovaly později na XI. pražských jazzových dnech, z jejichž programu zbylo 19. června 1982 jen hraní na parníku, zbytek byl zakázán, doplnil své vzpomínky hudebník.

Die Wiedergeburt der Brünner Musik

Im Mai 1982 wurde ich auf die II. Hauptversammlung eingeladen, wie die Brünner das gemeinsame Konzertieren genannt haben, um es nicht als Festival nennen zu müssen, und ich war erstaunt. Brünn hat sich belebt! Nach vielen Jahren, während denen keine inoffiziele Rockszene existiert hat, habe ich Bands gehört, die wortwörtlich atemberaubend waren. Besonders begeistert war ich von den Gruppen Odvážní bobříci und Ještě jsme se nedohodli. Diese Bands spielten originelle, tschechische, unkommerziele Musik auf hohem Niveau. Aber nicht nur die Musik. Auch die Texte dieser Bands waren genauso gut in dem, mit welcher Aufgeschlossenheit sie sich zu unserer Onaniezeit erklärten, was auch der Titel eines der Lieder von Ještě jsme se nedohodli (Wir haben uns noch nicht geeinigt) war. Ich kam mir vor, als ob ich in eine andere Welt geraten würde. Dass diese Bands mehr oder weniger legal oder illegal in Brünn und dessen Umgebung aufgetreten sind, ist mir wie ein Wunder vorgekommen. Im verwüsteten Prag würden mehr als zwei legale Konzerte nicht überdauern. Diese Bands nach Prag zu bekommen ist mein grosser Traum gewesen und zu meiner Freude hat es sich auch erfüllt. Sie spielten nachher auf den XI. Prager Jazz Tagen, aus dessen Programm nur ein einziges Konzert auf einem Dampfer am 19. Juni 1982 übrigblieb, der Rest wurde verboten, fügte der Musiker hinzu.

Záplava originality

V roce 1985 zrodila brněnská scéna neuvěřitelnou záplavu originálních skupin, přidává své svědectví hudební publicita Josef Vlček. Přitom Brno v předchozích obdobích v hudební alternativě nijak nevynikalo. Existovala tu poměrně silná a známá folková scéna, řada hardcorových kapel a samozřejmě proslavený art rock skupin jako Synkopy 61 nebo Progres. Bylo tu ovšem nonkonformní Divadlo na provázku, které zprostředkovalo kontakty s pražským alternativním děním, uspořádalo například Den jazzové sekce v době, kdy bylo v Praze něco podobného nemyslitelné. Poměrně časté vystupování pražských nových kapel typu Extempore, Švehlík nebo Kilhets zprostředkovávala v Brně Lenka Zogatová, která dokázala v té době vybudovat z kulturního domu na Musilově ulici v Brně-Husovicích centrum alternativní hudby, které nemělo v republice konkurenta, dokresluje hudební podmínky v Brně Vlček.

Aby mohla kapela za bolševika vystupovat jakž-takž legálně, musela mít zřizovatele. Tím mohla být jakákoliv společenská organizace od Socialistického svazu mládeže až po hasiče. Od ní režim očekával hlavně, že bude bdít nad ideovou čistotou repertoáru a politickou vyspělostí hudebníků, charakterizuje poměry Mikoláš Chadima. Pokud tak zřizovatel nečinil, nebo pokud měla kapela nějaký průšvih, bylo organizaci právo zřizovat soubor odebráno, dělí se o své zkušenosti hudebník. Že by amatérská kapela mohla hrát něco jiného než tancovačky, s tím systém nepočítal. Koncertní vystupování mělo zřejmě zůstat doménou politicky lépe prověřené a díky systému i lépe vydíratelné profiscény, dodává Chadima.

Kapely nesměly vystupovat bez razítka, tedy bez zřizovatele, takže jsem je různě sháněla, přidává vzpomínku na obcházení režimních zákazů pořadatelka Lenka Zogatová. Existovaly různé spřátelené osoby, které mi často pomohly razítkem tamního SSM. Nebo jsme různá vystoupení už provařených kapel směřovali s Petrem Kadličkou Kadlecem do sálů vesnických hospod v okolí Brna, doplňuje obrázek svých metod Zogatová.

Eine Lawine an Originalität

Im Jahre 1985 hat die Brünner Szene eine ungeheuere Lawine von originellen Bands zur Welt gebracht, führt der Musikpublizist Josef Vlček weiter an. Dabei hat sich Brünn im vergangenen Zeitraum was die alternative Musikszene keinesfalls bemerkbar gemacht. Es gab eine ziemlich starke und berühmte Folkszene, eine Reihe von Hardcoregruppen und selbstverständlich auch der ruhmvolle Artrock von Gruppen wie Synkopy 61 a Progres. Allerdings gab es hier das nonkonforme Theater Na provázku, das Kontakte mit dem Prager Kulturgeschehen vermittelte und zum Beispiel einen Tag der Jazz-Sektion veranstaltet hat – und das in einer Zeit, als in Prag etwas ähnliches undenkbar wäre. Ziemlich häufiges Auftreten von neuen Prager Gruppen wie Extempore, Švehlík oder Kilhets hat in Brünn Lenka Zogatová organisiert, die aus dem Kulturhaus auf der Musilova Strasse in Brünn–Husovice ein Zentrum der alternativen Musik aufgebaut hat, das in der Republik keine Konkurrenz hatte, erklärt Vlček die Musikbedingungen in Brünn.

Damit eine Band in der Zeit des Bolschewismus halbwegs legal autreten konnte, musste sie einen Träger haben. Dies konnte eine beliebige Organisation vom sozialistischen Jugendvebund bis zur Feuerwehr sein. Von dem sogenannten Träger hat das Regime hauptsächlich erwartet, dass er auf die ideologische Reinheit wie auch den entsprechenden politischen Bildungsstand der Musiker achtet, charakterisiert Mikoláš Chadima die Verhältnisse. Falls der Träger diese Anordnung nicht Folge leistete oder die Band Probleme bereitete, wurde der Organisation das Recht als Träger zu fungieren entzogen, teilt der Musiker seine Erfahrungen mit. Das System hat nicht damit gerechnet, dass eine Amateurgruppe etwas anderes als Lieder zum Tanzen spielen könnte. Die Konzertauftritte sollten allem Anschein nach eine Domäne der politisch besser überprüften und dank dem System auch besser erpressbaren Profiszene bleiben, behauptet Chadima.

Bands konnten nicht ohne Genehmigung auftreten, also ohne den Träger, daher bemühte ich mich diese Genehmigung auf jegliche Art und Weise zu besorgen, erinnert sich Promoterin Lenka Zogatová an die damaligen Verhältnisse und Regime-Verbote. Es gab verschiedene befreundete Personen, die mir oft mit einer Genehmigung des lokalen Sozialistischen Jugendverbandes geholfen haben. Wir haben auch verschiedene Konzerte der mittlerweile berühmten Bands in die Säale der dörflichen Kneipen in der Umgebung von Brünn ausgerichtet, beschreibt Lenka Zogatová ihre Methoden.

Velmi zvláštní Brno

V Brně bylo možné slyšet drsný androš Odvážných bobříků, jejichž šéfem byl Ivoš Bobr Horák, příchodem klasicky vzdělaného hudebníka Martina Dohnala se obrodil soubor Pro pocit jistoty, který ve své tvorbě spojoval rock se současnou vážnou hudbou, vyjmenovává kapely brněnské alternativy osmdesátých let Petr Hrabalik.

Bylo možné vidět i podivné party s ještě podivnějšími názvy jako třeba Ještě jsme se nedohodli se zpěvákem Petrem Liškou a textařem i hudebníkem Karlem Davidem, Podchodem vchod a Uzený koleno band, z něhož vyšel Petr Váša, který založil nervně najazzlý beat Z kopce. Študáci z Havířova pod vedením Jiřího Dvořáka dali v Brně vzniknout elektronické odpovědi na Kraftwerk, skupině Třírychlostní Pepíček. Existovala i máničkovská Třetí vlna bavlna označovaná za moravské Talking Heads, Lambrechtův psychrometr v čele s básníkem Pavlem Homérem Ambrožem, novou vlnou a ska ovlivněný Klikoroh a formace Nucleus, jejíž ponurý sound byl posílen akordeonem Václava Koubka. Z dnešního pohledu zřejmě nejdůležitějšími projekty tehdejší brněnské alternativy byly kapely vzniklé okolo hudebníků Ostřanského a Václavka: kapela E s introvertním Vladimírem Kokoliou, původním povoláním výtvarníkem, nebo skupina Dunaj posílená duem Iva Bittová a Pavel Fajt. Ti ve svém samostatném projektu mísili prvky folklóru, vážné hudby a rocku. A nezapomínejme ani na syrového bluesmana Dušana Skálu. Klasický underground zastupovali alternativou a jazzrockem nasáklé Spříznění uší a parta Dr. Morgenstern, která se soustředila okolo Petra Kadlece.

To nejpodivnější a nejzvláštnější, co se v našem rocku osmdesátých let objevilo, přišlo z Brna, které bylo vůči Praze v jakési permanentní opozici, shrnuje své dojmy publicista.

Srdce brněnských hudebníků tloukla bezvýhradně pro nekomerční a alternativní projekty. Alternativu tu chápali jako prostor pro tvorbu, která by svobodně vyjádřila jejich postoje k okolní realitě. Docházelo zde k propojení rockových kapel s klasickými hudebníky, s divadelníky, performery, výtvarníky i básníky, zmiňuje další brněnské specifikum Hrabalik.

Das sehr seltsame Brünn

In Brünn war es möglich den rauen Undergroud von Odvážní bobříci zu hören, deren Chef Ivoš Bobr Horák war. Mit der Herkunft des klassisch ausgebildeten Musikers Martin Dohnal hat sich das Ensemble Pro pocit jistoty wiederaufgebaut, und welche auch in seiner Schaffung Rock mit klassischer Musik verband, zählt Petr Hrabalik die Bands der Brünner Alternative in den Achtzigern auf.

Es war auch möglich seltsame Bands mit noch seltsameren Namen wie Ještě jsme se nedohodli (Wir haben uns noch nicht vereinbart) mit dem Frontman Petr Liška und mit dem Texter und Musiker Karel David, oder auch Podchodem vchod (Eingang durch den Untergang) sowie Uzený koleno band (Geselchte Stelze Band) zu sehen, aus dem Petr Váša hervorkam, der die Formation Z Kopce mit Jazz-Einflüssen gründete. Studenten aus der bergmännischen Stadt Havířov bildeten die Gruppe Třírychlostní Pepíček, die eine elektronische Antwort auf Kraftwerk war. Es existierte auch ein tschechisches Equivalent der Neuen Welle namens Treti vlna bavlna, die für die mährische Variante der Talking Heads gehalten wurde, wie auch Lambrechtův psychrometr unter der Leitung des Poeten Pavel Homer Ambrož, und die von der neuen Welle und Ska geprägte Band Klikoroh. Nicht zu vergessen ist auch die Formation Nucleus, deren düsterer Sound vom Ziehharmonikaspieler Václav Koubek unterstützt wurde. Die aus der heutigen Perspektive wahrscheinlich wichtigsten Projekte der damaligen Brünner Alternative waren Bands, die um die Musiker Ostřanský und Václavek aufgekommen sind: die Band E mit dem introvertierten Vladimír Kokolia, der ursprünglich Maler war, und die Gruppe Dunaj, die vom Duo Iva Bittová und Pavel Fajt verstärkt wurde. Diese haben in ihrem selbstständigen Projekt Elemente aus Folklor, ernster Musik und Rock durchgemischt. Und wir sollten auch den rauen Bluesman Dušan Skála nicht vergessen. Den klassischen Underground haben die von Alternative und Jazzrock beeinflusste Gruppe Spříznění uší und Dr. Morgenstern, die sich um Petr Kadlec gruppiert hat, dargestellt.

Das Seltsamste und das Aussergewöhnlichste, was im tschehischen Rock der Achtziger erschien, ist aus Brünn gekommen, das im Gegensatz zu Prag in einer permanenter Opposition war, zusammenfasst der Publizist seine Eindrücke.

Die Herzen der Brünner Musiker haben vorbehaltlos für unkommerziele und alternative Projekte geschlagen. Die Alternative haben sie als einen Raum für die Musik verstanden, die ihre Einstellung zu der umgebenden Realität ausdrücken würde. Es gab ein Verschmelzung von Rock–Gruppen und klassischen Musikern, von Bühnenschaffenden, Performern, Bildnern und Dichtern, erwähnt Hrabalik ein weiteres Brünner Spezifikum.

Co komunismus nevytváří

Alternativní kultura, tak jak ji chápu, je kultura, která je vůči establishmentu v neustálém střehu, a je jedno, jestli to je za bolševika nebo v této době. Je to kultura, která nechce podlehnout svodům toho takzvaného vyššího světa, prohlásil k fenoménu hudební alternativy skladatel Martin Dohnal z kapely Pro pocit jistoty.

Tehdy jsem si pod pojmem alternativní kultura jednoduše představoval, že je to přesně ta činnost, která směřuje k vytváření něčeho, co komunismus nevytváří, dodal hudebník Petr Váša z kapely Z kopce.

Was der Kommunismus nicht ausdrückt

Die alternative Kultur, wie ich sie begreife, ist eine Kultur, die gegenüber dem Establishment in einer ständigen Fechtstellung ist, und es ist egal, ob es während des Bolschewismus war oder heutzutage ist. Est ist eine Kultur, die es nicht will, den Ableitungen der sogenannten höheren Welt unterzuliegen, erklärte zum Phänomen der Musik – Alternative der Komponist Martin Dohnal aus der Gruppe Pro pocit jistoty.

Damals habe ich mir unter dem Begriff alternative Kultur einfach vorgestellt, dass es sich genau um die Tätigkeit handelt, die zur Gestaltung von etwas beiträgt, das der Kommunismus nicht erschafft, hat der Musiker Petr Váša von der Gruppe Z Kopce ergänzt.

Ještě jsme se nedohodli

Skupina Ještě jsme se nedohodli vznikla původně jen pro jedno recesistické vystoupení na tanečním večírku v roce 1980. Proto také samotní členové skupiny (studenti brněnských vysokých škol) k tomu, co dělali, nepřistupovali jako k nějaké avantgardě, ale snažili se o to, aby z jejich hudby čišela legrace a pohoda. Podle dlouholeté manažerky Lenky Zogatové vznikli Ještě jsme se nedohodli údajně proto, že byli oškliví kluci a mysleli si, že když budou mít kapelu, tak je holky budou chtít (Gramorevue 1989).

Vedoucí kapely, absolvent přírodovědecké fakulty a později učitel v Želeticích Karel David v Melodii (1991) říká: Ještě jsme se nedohodli není ani tak skupina hudební, jako spíše společenství sociální. Dříve spolužáků, nyní přátel. Nikdy jsme se nebrali moc vážně, nesnažili jsme se ani o tehdy nutné přehrávky ani o získání zřizovatele, z tehdejšího hlediska jsme vlastně jako kapela ani neexistovali. Asi v nás byl odpor vůči institucím takový, že nám přišlo absurdní institucionalizovat se, byť i jako rocková kapela.

Obsazení souboru bylo následující: Karel David (bg, prkno, bvoc), Petr Liška (voc), Stanislav Staník Filip (acg, prkno, bvoc), Jiří Macur (acg, prkno, bvoc), Petr Hromádka (ds, mtf) a jako host ještě Pavel Fajt (perc, zároveň Nucleus), který po odchodu Hromádky zaujal jeho místo za bicí soupravou. Jelikož však v roce 1984 vytvořil s Ivou Bittovou duo Bittová & Fajt a zaměřil se hlavně na něj, nastoupil do Ještě jsme se nedohodli v roce 1985 na post bubeníka záskok Petr Karkula Randula (ex-Třírychlostní Pepíček). Ten ale asi po roce odešel, neboť se k bubnům opět vrátil P. Hromádka.

Hudba (říkalo se, že ovlivněná Cpt. Beefheartem) byla hlavně dílem Stanislava Filipa. Texty psal Karel David a občas Petr Liška. Díky jejich drsnosti i občasné morbiditě se staly postrachem kulturních pracovníků a kapela tak většinou hrála na undergroundových hospodských akcích anebo pod pseudonymem Králíci.

Hudební publicista Jaroslav Riedel o Ještě jsme se nedohodli napsal v knize Excentrici v přízemí (zkráceno): Skupina v textech nikdy nevyužívá témata patetická a vznosná, ale naopak často provokující a záměrně neumělecká. A není-li posluchač šokován už samotným námětem písně, zcela jistě ho vyvede z míry zpracování s řadou rafinovaných slovních hříček (to je ona, ona nová doba…) či využitím neologismů, zdařile narušujících srozumitelnost textu (Žulánci). Texty je třeba vnímat ve spojení s hudební složkou. Jejich jistá křečovitost a bizarnost doplňuje drásavě nemelodickou hudbu, jindy k ní zase vytváří zajímavý kontrast – skupina začne hrát vesele a text se změní v apokalyptickou scenérii plnou zohavených mrtvol, zaolejovaných ptáků padajících ze střech a hladovějících vlků vyjících z klecí.

Po skvělém roce 1982, kdy se stali Ještě jsme se nedohodli opravdovými hvězdami alternativní scény (hráli na Valné Hromadě a parníku Jazzové sekce v Praze), odcházeli členové kapely různě na vojnu, takže nějaké intenzivnější hraní nastalo od roku 1985. V roce 1986 se stal soubor bombou Rockfestu (v té době už s kapelou bubnoval Randula), jenomže potom tu opět zahrála roli vzdálená bydliště členů a tak se četnost koncertů snížila až v příležitostné vystupování. Nicméně od roku 1989, kdy kapela v rámci Rockfestu vystoupila na scéně nazvané Dunajská delta opět začal koncertovat více. To už s bandem hrál i kytarista Pro pocitu jistoty Ivo Horák.

Ještě jsme se nedohodli příležitostně vystupují dodnes.

Wir haben uns nicht einverstanden

Die Gruppe Wir haben uns nicht einverstanden ist ursprünglich nur für ein rezesistisches Auftreten auf einer Tanzparty im Jahre 1980 entstanden. Deswegen hielten auch die Mitglieder der Gruppe zu das, was sie gemacht haben, nicht für eine Avantgarda, haben sich aber darum bemüht, damit aus ihrer Musik Spaß und Annehmlichkeit zieht. Je nach der langjahrigen Managerin Lenka Zogatova ist die Gruppe deswegen enstanden, daß die Jungen hässlich waren unddachten, daß sie dank der Gruppe die Mädchen mögen werden.

Der Frontman der Gruppe, Absolvent der Narturwissenschaftlichen Fakultät uns später Lehrer in Želetice Karel David erzählt für die Zeitschrift Melodie (1991): Wir haben uns nicht einverstanden“ ist keine echte Musik-Gruppe, sondern eher eine gesellschaftliche Gemeinschaft von Mitschülern, die heute Freunde sind. Wir haben uns nie zu ernst genommen, wir haben uns also nie um das damals notwendige Überspielen oder um die Gewinnung des Anlegers bemüht, aus der damaligen Sicht haben wir eigentlich als eine Gruppe gar nicht existiert.Wahrscheinlich war in uns der Widerhalt zu Institutionen so groß, daß uns absurd vorkam, sich zu institutionalisieren, egal ob nur als eine Rock-Gruppe.

Das Ensemble-Besetzung war folgend: Karel David (bg, Brett, bvoc), Petr Liška (voc), Stanislav Staník Filip (acg, Brett, bvoc), Jiří Macur (acg, Brett, bvoc), Petr Hromádka (ds, mtf) und als Gast Pavel Fajt (perc, gleichzeitig spielte er im Nucleus), der nach dem Fortgang von Hromádka seinen Platz hinter dem Schlagzeug eingenommen hat. Weil Fajt aber im Jahre 1984 mit Iva Bittová das Duo Bittová & Fajt gestaltet hat und sich hauptsächlich darauf konzentriert hat, ist auf den Posten des Schlagzeugers im Jahre 1985 Petr Karkula Randula angetreten (der früher in der Gruppe Der dreischnelle Peppi spielte). Der hat die Gruppe aber etwa nach einem Jahr wieder verlassen, weil zu dem Schlagzeug wieder Petr Hromádka zurückgekehrt ist.

Die Musik (man sagte, daß sie von Cpt. Beefheart beeinflußt gewesen war) war vornehmlich ein Werk von Stanislav Filip. Die Texte hat Karel David und manchmal auch Petr Liška geschrieben. Dank ihrer Rauheit und einer zeitweiligen Morbidität sind sie zu einem Alptraum von Kultur-Angestellten geworden und die Gruppe spielte also meistens auf Underground-Aktionen in Kneipen oder unter dem Pseudonym Die Kaninchen.

Der Musikpublizist Jaroslav Riedel schrieb über die Gruppe Wir haben uns nicht einverstanden in dem Buch Die Exzentiker im Erdgeschoß: Die Gruppe verwendet in ihren Texten nie pathethische und würdige, aber im Gegenteil provozierende und absichtlich unkünstlerische Themen. Und falls der Hörer nicht von dem Thema des Liedes an sich nicht schockiert ist, wirft ihn ganz gewiss die Verarbeitung mit einer Menge von Wortspielereien oder das Verwenden von Neologismen um, die wohlgeraten die Musik-Verständlichkeit stören. Die Texte sollte man in Verbindung mit der Musik-Bestandteil wahrnehmen. Deren gewisse Krampfhaftigkeit und Wunderlichkeit ergänzt die kratzend unmelodische Musik, andersmal bildet sie zu ihr einen interessanten Kontrast – die Gruppe beginnt, freudig zu spielen und der Text verwandelt sich in eine apokalyptische Szenerie voll von verstümmelten Leichen, von mit Öl befleckten Vögeln, die aus Dächern runterfallen und von hungrigen Wölfen, die aus den Reusen jaulen.

Nach einem wunderbaren Jahr 1982, in dem Wir haben uns nicht einverstanden zu wirklichen Stars der alternativen Szene geworden sind (sie spielten auf der Hauptversammlung und auf dem Dampf der Jazz-Sektion in Prag) sind die Gruppen-Mitglieder ind den Wehrdienst gegangen, deswegen hat ein intensiveres Spielen erst im Jahre 1985 begonnen. Im Jahre 1986 wurde das Ensemle zu einer Entdeckung des Rockfestes (damals hat schon Randula mit der Gruppe getrommelt), aber dann spielten eine Rolle die entfernten Wohnorte der Gruppen-Mitglieder und so hat sich die Kvantität der Konzerte auf ein gelegentliches Auftreten vermindert. Dennoch begann die Gruppe ab dem Jahre 1989 wieder mehr zu spielen, nachdem sie im Rahmen vom Rockfest auf einer Szene Namens Die Donau-Delta aufgetreten ist. Damlas spielte mit der Gruppe schon auch der Gitarrenspieler der Gruppe Für das Gefühl der Sicherheit Ivo Horák.

Die Gruppe Wir haben uns nicht einverstanden treten bis heute gelegentlich auf.

Odvážní bobříci

Soubor Odvážní bobříci založili v Brně dva spolužáci z filosofické fakulty Ivo Horák a Pavel Barša jakožto potřebu postavit se tehdejší absurdní době s jejími tichými krutostmi a použít její vlastní zbraně – tedy absurditu, agresi a parodii. Pro tento svůj záměr získali ještě další ochotné hráče, takže v únoru 1982 se skupina mohla poprvé představit publiku v sestavě Ivo Horák (voc, g, sax), Pavel Barša (bg, sax), Tomáš Heislar (ds), Julek Vaverka (sax), Marcel Romanovský (perc, show).

To, co bobříci předváděli, by bylo možné nazvat post-undergroundem s prvky nové vlny. Kapela zjevně vycházela ze saxofonového soundu Extempore (vliv Chadimova bandu na brněnskou alternativní scénu je neoddiskutovatelný), do nějž vervala občasné novovlnné rytmy a v éteru pochytané úlomky punku – svérázná coververze Sex Pistols Anarchy In The U.K., podbarvená sloním troubením saxofonu, je toho příkladem. Expresivní pěvecký Horákův projev a za ním syrově šlapající těleso vytvořily jakousi směs androšské ponurosti, punkové razance a vědomě křečovitého hudebního humoru.

Co je na OB nezapomenutelné, jsou texty. Hustý černý humor a drsná parodie – to bylo gró textaře souboru, mladého brněnského básníka Zdeňka Sotoláře. V písni Má milá je mrtvá se například zpívá:

Moje milá je mrtvá
a já to s ní dělám dál
říkaj, že jsem prase
ale já ji fakt měl rád.

Die kühnen Bibern

Das Ensemble Die kühnen Bibern haben in Brünn zwei Mitschüler aus der Philosophischen Fakultät Ivo Horák und Pavel Barša aus dem Bedürfnis gegründet, sich gegen die damalige absurde Zeit mit ihrer leisen Brutalität zu stellen und ihre eigenen Waffen zu benutzen – Absurdität, Aggression und Parodie. Für diese Absicht haben sie weitere willige Spieler gewonnen – im Februar 1982 konnte sich die Gruppe zum ersten Mal in der Aufstellung Ivo Horák (voc, g, sax), Pavel Barša (bg, sax), Tomáš Heislar (ds), Julek Vaverka (sax), Marcel Romanovský (perc, show) darstellen.

Das, was die Bibern vorgeführt haben, konnte man als Post-Underground mit Elementen der Neunen Welle bezeichnen. Die Gruppe ging offensichtlich aus dem Saxofon-Klang von Extempore aus (der Einfluß der Band von Chadima auf die Brünner alternative Szene ist unleugbar), in den sie zeitweilige Rhytmen der Neuen Welle und im Äther aufgeschnappte Punk-Brocken gespickt hat – die eigenartige Coverversion von Anarchy In The U.K. von Sex Pistols, durch ein Saxofon-Röhren hervorgehoben, ist ein Beispiel dafür. Der expreßive Gesang von Horák und das hinter ihm derb spielende Ensemble haben eine Mischung von Underground-Düsternis, Punk-Rasanz und einem bewußt krampfartigen musikalischen Humor gestalten.

Was bei den kühnen Bibern unvergeßlich ist, sind ihre Texte. Konsistenter schwarzer Humor und eine derbe Parodie – das war ein Merkmal des Texters von dem Ensemble, eines jungen Brünner Dichter Zdeňek Sotolář. In dem Lied Meine Geliebte ist tot sing man unter anderem:

Meine Geliebte ist tot
Und ich mach´es weiter mit ihr
Man salt, ich sei ein Schwein
Aber ich habe sie wirklich gemocht.

Dunaj

Někdy na počátku 80. let, kdy v Brně začínalo ono hudební vření, jehož důsledkem se stala tzv. brněnská alternativní scéna, existovala skupina, jejíž název se příležitostně měnil stejně jako její obsazení. Chvilku se nenazývala nijak, pak Maňana, chvilku bigbít, později Kolektiv.

Tu první, příležitostně se scházející sestavu tvořili: Pavel Fajt (ds, zároveň Ještě jsme se nedohodli a Nucleus), Vladimír Venca Václavek (bg, g), Martin Havelka (g, voc), Iva Bittová (voc) a Havelkův pes Brit (štěkot), postupně se v ní ještě objevili i Ida Bittová (voc) nebo Jiří Kolšák Kolšovský (g, voc). Skupina se tak nějak přelévala, přeskupovala, chvilku hrál ten s bsp; tím nebo s tou, až někdy na přelomu let 1984-85 skončila. Vzniklo mj. duo Bittové & Fajt, Václavek se zase spojil s Ostřanským a utvořili minikapelku E, Havelka se naplno věnoval herectví a Kolšák pil. Nicméně po seskupení Maňana – Kolektiv zůstal zcela nevyužitý hudební materiál, který bylo škoda nechat ležet ladem.

Na prvním Rockfestu v roce 1986 se pod starším názvem Kolektiv tato kapela vynořila znova a způsobila celkem slušný poprask (jako nakonec všechny mimopražské skupiny). Pak občasně koncertovala, ale stále jakoby byla ve stínu dvou svých protagonistů, fenomenálního dua Bittová & Fajt. A to se nakonec paradoxně podepsalo na jejím vzestupu. Když bylo totiž po úspěchu prvního alba dvojici nabídnuto okamžité nahrávání další desky, Bittová s Fajtem zjistili, že na ní nemají dost písniček a tak Pantonu nabídli své spolupracovníky z kolektivu. Po krátké domluvě se všichni hudebníci dohodli, že se na jeden rok spojí dohromady, udělají několik koncertů, natočí album a zase se opět rozejdou (všichni totiž pracovali na svých projektech). A tento společný „roční“ projekt, vzniklý v říjnu 1987, dostal název Dunaj. Obsazení souboru bylo legendární, vizte: Iva Bittová (voc, zároveň Bittová & Fajt), Pavel Fajt (ds, perc, zároveň Bittová & Fajt), Vladimír Venca Václavek (bg, g, voc, zároveň E, zároveň Domácí lékař), Josef Ostřanský (g, voc, zároveň E, zároveň Domácí lékař), Jiří Kolšák Kolšovský (voc, g, perc) a jako host Pavel Richter (lg, voc, zároveň Pavel Richter Band).

Hudba Dunaje definitivně odvlekla Ivu Bittovou z folklóru a vážné hudby do rocku, přičemž se ukázalo, že Iva, talent od přírody, se v tomto žánru chová, jako by ho zpívala odjakživa. Hudební publicista Petr Dorůžka v recenzi na „dunajské“ LP napsal: Ukazuje se, že Bittová – vedle ostatních rolí – obstojí velmi dobře i jako rocková zpěvačka. Od jiných osobností své generace se výrazně odlišuje kombinací průraznosti a tvůrčí pokory (rozuměj: opak megalomanie, oslnivých gest), její projev má humor a kouzlo prostoty. Nejlepším testem bývají pomalé rockové balady, kde číhá největší nebezpečí falešných sentimentů. Právě v tomto žánru Bittová nad jiné vyniká čistotou a upřímností, což na této desce ukazuje skladba V bílém…

Iva Bittová, přesně tak jak bylo dohodnuto, z kapely někdy na počátku roku 1989 odešla a věnovala se svým dalším hudebním aktivitám. Po jejím odchodu se stal hlavním zpěvákem Jiří Kolšovský, jehož syrový vokál se od té doby stal hlavním poznávacím znakem skupiny. Skončil samozřejmě i Richter, který se vrátil do svého meditativního Richter Bandu. Ke Kolšákovi, Václavkovi, Ostřanskému a Fajtovi se připojil klávesista Zdeněk Plachý (ex-Art Inkognito).

Ono nepravidelné fungování Dunaj provázelo i po vstupu do devadesátých let, neboť všichni jeho protagonisté se stále vraceli ke svým osobním projektům (E, Domácí lékař). Přesto ale jako pomalu „valící se koule“ pokračoval s občasnými přestávkami a personálními změnami až do Kolšákovy předčasné smrti v roce 1998.

Dunaj (Donau)

Irgendwann am Anfang der achtziger Jahre, als in Brno die Musik-Aufwallung begann, deren Auswirkung die Entstehung der sogenannten Brünner Alternative war, gab es eine Gruppe, deren Name sich gelegentlich genau wie ihre Besetzung wandelte. Für eine Weile hatte sie keinen Namen, dann nannte man sie Maňana, für eine Weile Bigbeat später Kolektiv.

Die erste, sich gelegentlich treffende Zusammensetzung bildeten: Pavel Fajt (ds, Ještě jsme se nedohodli und Nucleus), Vladimír Venca Václavek (bg, g), Martin Havelka (g, voc), Iva Bittová (voc) und Havelkas Hund Brit (Gebell), fortlaufend sind in ihr auch Ida Bittová (voc) oder Jiří Kolšák Kolšovský (g, voc) aufgetaucht. Die Gruppe hat sich auf irgendwelche Art und Weise übergegossen, umgruppiert, für eine Weile hat einer mit einem Instrument, mit der oder dem gespielt, bis die Gruppe etwa an der Wende der Jahre 1984-85 geendet hat. Es ist unter anderem das Duo Bittová und Fajt entstanden, Václavek hat sich wieder mit Ostřanský alliiert und sie haben die Mini-Gruppe E gebildet, Havelka hat sich völlig dem Schauspielen gewidmet und Kolšovský hat getrunken. Dennoch ist nach der Gruppierung Maňana – Kolektiv ein völlig unausgenütztes Musikmaterial geblieben und es war Schade, es liegenzulassen.

Auf dem ersten Rockfest im 1980 ist diese Gruppe unter dem älteren Namen Kolektiv aufgetaucht und hat einen ziemlich anständigen Krach verursacht (übrigens genauso wie alle Gruppen, die außer Prag stammten). Dann hat sie ab und zu konzentiert, aber ständig etwas im Schatten von den zwei ihrer Protagonisten, des fenomenalen Duo Bittová und Fajt. Und das hat sich paradoxerweise an ihrem Aufschwung beteiligt. Als dem Duo nach dem Erfolg des ersten Albums ein sofortiges Aufnehmen einer nächsten Schallplatte angeboten wurde, haben Bittová mit Fajt festgestellt, daß sie nicht genug Lieder haben und so haben sie Panton ihre Mitarbeiter vom Kolektiv angeboten. Nach einer kurzen Vereinbarung haben sich alle Musiker verabredet, daß sie für ein Jahr zusammenbleiben, ein paar Konzerte machen, ein Album aufnehmen und dann wieder getrennte Wege gehen werden (alle haben nämlich an ihren eigenen Projekten gearbeitet). Und dieses gemeinsame “jährliche“ Projekt, das im Oktober 1987 entstanden ist, hat den Namen Dunaj (Donau) erhalten. Die Besetzung des Ensembles war legendär, sieh: Iva Bittová (voc, gleichzeitig Bittová & Fajt), Pavel Fajt (ds, perc, gleichzeitig Bittová & Fajt), Vladimír Venca Václavek (bg, g, voc, gleichzeitig E und Domácí lékař (Hausartzt)), Josef Ostřanský (g, voc, gleichzeitig E und Domácí lékař (Hausartzt)), Jiří Kolšák Kolšovský (voc, g, perc) und als Gast Pavel Richter (lg, voc, gleichzeitig Pavel Richter Band).

Die Musik von Dunaj hat Iva Bittová definitiv vom Folklore und ernster Musik zum Rock weggeschleppt, wobei sich gezeigt hat, daß sich Iva, ein Naturtalent, in diesem Genre so benimmt, als ob sie es seit je gesungen hätte. Musikpublizist Petr Dorůžka hat in einer Rezension der Schallplatte von Dunaj geschrieben: Es zeigt sich, daß Bittová- neben andren Rollen – auch sehr gut als eine Rocksängerin besteht. Von anderen Persönlichkeiten ihrer Generation weicht sie beträchtlich durch die Kombination von Durchschlagskraft und schöpferischen Demut ab (verstehe: durch den Gegensatz von Megalomanie, blendenden Gesten), ihre Äußerung hat Humor und das Zauber von Harmlosigkeit. Der beste Test sind langsame Rockballaden, bei denen die größte Gefahr vom falschen Sentiment lauert. Genau in diesem Genre exzelliert Bittová durch ihre Purität und Freimütigkeit, was auf dieser Schallplatte das Lied V bílém (Im weißen) zeigt.

Iva Bittová, genauso wie abgemacht wurde, hat die Gruppe irgendwann am Anfang vom Jahr 1989 verlassen und hat sich ihren anderen Musikaktivitäten gewidmet. Nach ihrem Abgang wurde Jiří Kolšovský zu dem Hauptsänger, dessen rauher Vokal zu einem Hauptmerkmal der Gruppe wurde. Auch Richter ist selbstverständlich zum Abschluss gelangen, der zu seinem meditativen Richter Band zurückgekehrt ist. Zum Kolšovský, Ostřanský und Fajt hat sich der Tastenspieler Zdeněk Plachý (ehemaliger Mitglied von- Art Inkognito) angeschlossen.

Das unregelmäßige Funktionieren hat Dunaj auch nach dem Eingang in die neunziger Jahre begleitet, weil alle dessen Protagonisten immer zu ihren persönlichen Projekten (E,, Domácí lékař) zurückgezogen haben. Aber trotzdem hat das Projekt wie eine “sich langsam rollende Kugel“ mit kleinen Pausen und personalen Abänderungen bis zum vorzeitigen Tod von Kolšovský im Jahr 1998 fortgesetzt.

Bittová & Fajt

Duo Bittová & Fajt ve druhé polovině 80. let dosti silně zamávalo jak s českou alternativou, jazzem a folkem tak i s diváky a v neposlední řadě s hudebními kritiky. Spojit totiž dohromady tak vzájemně nesourodé nástroje jako jsou housle a bicí, obé doplnit neobvyklými vokálními vstupy a improvizacemi a postavit na tom celý repertoár, se do té doby u nás ještě nikdo nepokusil.

Oběma protagonistům se ale podařila neuvěřitelná věc – spojit tyto dva instrumenty a vytvořit neuvěřitelnou esenci zvuků, melodií, hudebních tříští, nálad, hudebního humoru, prostě soundu v našich krajích doposud neslyšeného.

V knize Excentrici v přízemí se píše: I v koncepci se zkřížily dva protikladné hudební světy. Bittová pocházela z čistě folklórního prostředí, ale její zkušenosti byly daleko větší. Vždyť Divadlo na provázku je centrem brněnského kulturního života a na práci s ním se podílí i řada nejrespektovanějších autorů soudobé vážné hudby. Hodně prý jí pomohla i domácí cvičení s houslemi. Vypráví, že zkoušela nudné etudy doplňovat improvizovaným zpěvem tak dlouho, až v tom našla zalíbení. Pavel, ač se nevyhýbal spolupráci s každým zajímavým muzikantem, inhaloval kdejakou rockovou avantgardu. Zajímaly ho především kapely hnutí Rock v opozici, mnohé z nich totiž povýšily bicí z motoru souboru na zvukomalebný instrument, jehož ruchy, hluky a šumy jsou rovnocenné s melodickými nástroji. Prolnutí těchto dvou stanovisek vedlo ke vzniku nenapodobitelného křížence folku, vážné hudby, rocku… Bittová s Fajtem se stali nezařaditelným zjevem české hudební scény. Akceptovali je folkaři, ale nebrali za své. Váží si jich jazzmani, ale za jazz je nepovažují. Navíc je bere intelektuální vrstva novovlnného publika, která ocení muzikantství, nápady i sympatické vystupování obou protagonistů.

Texty zčásti vycházely z lidových motivů, o zbytek se podělili hlavně Pavel Fajt a pak také Karel David, známý ze svého působení v souboru Ještě jsme se nedohodli.

Duo Bittová & Fajt se stalo ozdobou mnoha přehlídek ať už rockových nebo folkových (Rockfest, Lipnice nad Sázavou, Valašský špalíček). V roce 1987 se na rok přelilo do další brněnské skupiny Dunaj, na samostatných koncertech jej zase občas doprovázel basista Petr Keller, jinak filharmonik. O rok později se duo dostalo i do Francie na festival alternativy MIMI. A to také předznamenalo i jeho další aktivity do budoucna – totiž již jako samostatné jednotky vytvářet společné projekty s hudebníky celého světa a tím také zdůraznit to hlavní, čím hudba ve své podstatě je – jazykem beze slov, smyslovou komunikací. A to se Ivě Bittové i Pavlu Fajtovi v devadesátých letech určitě povedlo.

Bittová und Fajt

Das Duo Bittová und Fajt hat in der ersten Hälfte der achtziger Jahre nicht nur die tschechische Alternative, sondern auch Jazz und Country, als auch das Publikum und die Musikkritiker mächtig überrascht. Es hat vor ihnen nämlich niemand in Tschechien versucht, so unglechartige Instrumente wie die Geige und das Schlagzeug zusammenzuknüpfen, beides mit ungewöhnlichen vokalen Einlässen und Improvisationen zu ergänzen und darauf das ganze Repertoar aufzubauen.

Beiden Protagonisten ist etwas unglaubliches gelungen – diese zwei Instrumente zu verbinden und eine merkwürdige Essenz von Tönen, Melodien, Musiksplittern, Musikhunor zu machen – es war ein in unseren Geländen bisher ungehörter Klang.

In dem Buch Die Exzentriker im Erdgeschoss schreibt man: Auch in dem Konzept sind sich zwei ganz gegensätzliche Musik begegnet: Bittová stammte aus einem rein folkloren Umgebung, aber ihre Erfahrungen waren viel größer. Denn das Theater Divadlo na Provázku ist ein zentrum des Brünner Kulturlebens und es arbeitet dort eine Reihe der meistrespektierten Komponisten der zeitgenöscsischen klassischen Musik. Bittová haben angeblich sehr viel die Hausübungen mit der Geige geholfen. Sie erzählt, daß si eso lange Stunden langweillige Etuden mit ihrem improvisiertem Gesang zu begleiten versuchte, bis sie dafür eine Vorliebe fand. Pavel Fajt, obwohl er keine Mitarbeit mit interessanten Musikern vermeidete, hat jegliche Rock-Avantgarde inhaliert. Es haben ihn vor allem Gruppen der Strömung Rock in der Opposition interessiert, denn viele von ihnen haben den Klang vom Schlagzeug vom Motor der Gruppe zu einem tonmalenden Instrument, dessen Geräusche, Lärm und Rausch den melodischen Instrumenten gleichwertig sind. Die Verbindung von diesen zwei Standpunkten führte zur Entstandung eines unnachahmlichen Mischlings vom Folk, klassischen Musik, Rock… Bittová und Fajt sind zu einem uneingegruppiertbaren Erscheinung der tschechischen Musikszene geworden. Es haben sie Mitglieder der Folkszene akzeptiert, aber nicht für ihre eigene gehalten. Es scházen sie Jazzmusiker, aber sie halten sie nicht für Jazz. Überdies mochte sie die intelektuelle Schicht des Publikums der Neuen Welle, die das Musizieren, Ideen und auch das sympatische Auftreten von beiden Protagonisten anerkannte.

Die Texte gingen aus Motiven hinaus, an dem Rest haben Pavel Fajt und vor allem Karel David teilgenommen, der als Mitglied der Gruppe Ještě jsme se nedohodli (Wir haben uns noch nicht verständigt bekannt war.

Das Duo Bittová und Fajt wurde zu einer Verzierung vbon vielen Festivals – von Rock- als auch von Folkfestivals (Rockfest, Lipnice nad Sázavou, Valašský špalíček). Im Jahre 1987 hat es sich für ein Jahr in eine webere Gruppe Dunaj transformiert, auf eigenständigen Konzerten hat sie wiederum Bassspieler Petr Kellner, sonst ein Philharmoniker. Um ein Jahr später nahm das Duo an dem Festival der Alternative im Frankreich MIMI teil. Und das hat auch dessen zukünftige Aktivitäten vorgezeichnet- nämlich schon als selbstständige Einheiten gemeinsame Projekte mit Musikern der Ganze Welt zu machenund hiermit auch das wichtigste zu betonen, was die Musik im Grunde ist- eine Sprache ohne Worte, eine sensuelle Kommunikation. Und das ist Iva Bittová und Pavel Fajt in den neunzigern Jahren gewiss gelungen.

Z kopce

Nejúspěšnější a kritikou nejváženější brněnská skupina osmdesátých let vznikala během roku 1985 jako konceptuální projekt divokého folkaře a studenta dějin umění Petra Váši s cílem interpretovat stejnojmenný cyklus písní s podtitulem Soubor zaklínadel určených k vyvolávání zlých duchů průmyslových nemocí, napsal hezký úvod do svého článku o skupině v měsíčníku Gramorevue (1988) Josef Zub Vlček.

V seriálu Bigbít P. Váša říká: Chtěl jsem udělat něco jako svoji osobní mytologii. Takový panteon božstev toho zahnívajícího pozdního komunismu.

V roce 1985 konečně sehnal potřebné hudebníky a tak vzniklo originální trio Z kopce (je možná zajímavé, že název byl vybrán podle naklánějícího se komínu na jednom brněnském domečku). Sestava Petr Váša (voc, g), Pavel Koudelka (ds) a Aleš Svoboda (bg) vyrazila do světa s najazzlým nervním bigbítem, který si časem získal stejný počet nadšených obdivovatelů jako i těch, kteří ho pro jeho intelektuálnost (Vášův záměr) nemohli ani vystát.

Z kopce ale nebyli jen Váša. Jiří Tlach v knize Excentrici v přízemí píše: Tím, že je Váša výhradním autorem textů a melodií a navíc jejich interpretem, je výsledek velmi hutný a jednolitý. Za zády má rytmickou sekci (Koudelka, Svoboda) zdánlivě neosobních hudebníků, ale jen na první poslech. Ze spousty miniaturních riffů, ozdůbek a kudrlinek lze tušit, že rytmika není dílem příležitostně najatých kamarádů, zaměnitelných během dvou zkoušek za jakékoli jiné, ale plněhodnotných muzikantů, podílejících se na aranžování, dotvoření skladeb a hlavně hlásících se ke stejnému názoru jako protagonista skupiny. Vědomě se drží v pozadí a nechávají vyniknout Vášův démonický přednes.

Ovšem i přes tento komentář publikum chodilo hlavně na Vášu – jeho syrový expresivní přednes, záměrně přehnaná teatrálnost jeho křečovitých gest, rychlé střídání figury jemného ironika v kotel, který co nevidět vybouchne – to bylo gró koncertů Z kopce.

Vom Hügel herunter

Die berühmteste und die von der Kritik am meisten verehrte Brünner Gruppe Vom Hügel herunter entstand im Jahre 1985 als ein konzeptuelles Projekt des wilden Folk-Sängers und Studenten der Kunstgeschichte Petr Váša mit dem Ziel, das gleichgenannte Zyklus von Liedern mit dem Untertitel Die Garditur von Beschwörungen, die zum Ausruf von bösen Geisten von industriellen Krankheiten bestimmt sind zu interpretieren, wie Josef Zahn Vlček in seiner schönen Anleitung zum Artikel über die Gruppe im Monatsheft Gramorevue (1988) schrieb.

In der TV-Serie Bigbeat sagt Váša: Ich wollte etwas wie meine persönliche Mythologie gestalten – solch ein Pantheon von den Gottheiten des fauligen späten Kommunismus.

Im Jahre 1985 hat er endlich die gebrauchten Musiker zusammengebracht und so ist das originelle Trio Vom Hügel herunter enstanden (es ist vielleicht interessant, daß der Name je nach einem geneigten Kamin auf einem Brünner Haus ausgewählt wurde). Die Zusammensetzung Petr Váša (voc, g), Pavel Koudelka (ds) und Aleš Svoboda (bg) ist in die Welt mit einem nervigen Bigbeat mit einem Hauch von Jazz eingeschlagen, der sich im Laufe der Zeit eine gleiche Zahl von begeisterten Bewundern als auch von denen, die ihn wegen seiner Intelektualität (die Absicht von Váša) nicht ausstehen konnten verschaffte.

Vom Hügel herunter war aber nicht nur Váša. Jiří Tlach schreibt in dem Buch Die Exzentiker im Erdgeschoß: Indem Váša der einzige Author von Texten und Melodien und auch deren Interprete ist, ist das Ergebnis sehr kompakt. Hinter seinen Schultern hat er eine rhytmische Sektion (Koudelka, Svoboda) von scheinbar unpersönlichen Musikern, aber nur auf das erste Abhören. Aus einer Menge von miniaturen Riffs, Verzierungen und Schnörkeln ist zu ahnen, daß die Rhytmik kein Werk von gelegentlich gedungenen Freunden ist, die während zwei Proben für jemanden anderen zu vertauschen sind, sondern ein Werk von vollwertigen Musikern, die an dem Arrangement, Finalisieren der Kompositionen teilnehmen und die sich vornehmlich zu der selben Meinung wie der Gruppen-Protagonist bekennen. Sie halten sich bewußt im Hintergrund und lassen den demonischen Vortrag von Váša emporkommen.

Aber auch trotz diesem Kommentar hat das Publikum vor allem Váša begehrt – sein expressiver Vortrag, die absichtlich übertriebene Teatralität von seinen krampfartigen Gesten, eine schnelle Verwandlung der Figur vom zarten Ironiker zu einem Kessel, der bald verpufft – das war die Grundlage der Konzerte vom Vom Hügel herunter.

Ošklid

Petr Váša založil vedle kapely Z kopce jako boční projekt kapelu Ošklid (sestava: Váša, Koudelka, Žemla, Kupčík + Michal Zavadil – voc, Tomáš Frgala – voc, Ivana Lukášová – bvoc, Jana Klimečková – bvoc, František Máchal – tp, Jiří Salajka – voc, perc), ve kterém poněkud jinou cestou předkládal publiku vlastně totéž – další analýzu civilizačních nemocí. Inspiraci k názvu mu poskytla jeho návštěva nudistické pláže v Bulharsku. Díval jsem se na ty hromady masa a říkal jsem si: Panebože, nikdy mě nenapadlo, že jsou lidi tak oškliví, řekl v Profilech Rockfestu (1988). To není nic negativního, je to jen zjištění, že to co je samo o sobě pěkné, může být ve větším množství odpuzující. Ošklivost je pouhá estetická kategorie, nic víc… Ošklid je v podstatě o tom, jak se lidské věci stávají výhradní záležitostí hmatu a čichu, vztahy mezi chlapcem a dívkou záležitostí interakce bílkovin a společenské vztahy záležitostí praktického násilí. Ošklivá masa lidí ve mně vzbudila i představu masového, bohatého zvuku.

Ošklid byl hlavně určitým protikladem Vášovy základní formace. Jeho chladná, odosobněná, někdy až nepříjemná hudba s texty, které jakoby vyštěkávali jacísi lidští roboti, byla totiž na hony vzdálená emotivnímu bigbítu Z kopce.

V závěrečném hodnocení bychom mohli citovat V. Lindaura v jeho recenzi nově vydaných živých nahrávek Z kopce (Rock & Pop, 2001): Když skupina Z kopce poprvé vystoupila na pódia pražských klubů, stali se pro novou generaci rockových kritiků jakousi ‘ideologickou’ základnou, bezprecedentním příkladem, z něhož odvíjeli a formulovali nová estetická hodnocení rockové hudby.

Ošklid

Petr Váša hat neben der Gruppe Vom Hügel herunter eine seitliche Gruppe Ošklid gegründet (in der Aufstellung: Váša, Koudelka, Žemla, Kupčík + Michal Zavadil – voc, Tomáš Frgala – voc, Ivana Lukášová – bvoc, Jana Klimečková – bvoc, František Máchal – tp, Jiří Salajka – voc, perc), mit dem er auf eine etwas andere Weise dem Publikum eigentlich das selbe vorgelegt hat: eine weitere Analyse von Zivilisationskrankheiten. Eine Inspiration zu dem Namen hat ihm ein Besuch eines nudistischen Strandes in Bulgarien gebracht. Ich habe mir die Haufen vom Fleisch angesehen und habe mir gesagt: Mein Gott, es ist mir nie eingefallen, daß Menschen so hässlich seien, sagte er in in einem Gespräch für Rockfest (1988). Das ist nichts negatives, es ist nur eine Abklärung, daß etwas, was an sich alleine schön sein kann, in einer größeren Menge abstoßend ist. Die Hässlichkeit ist nur eine ästhetische Kategorie, nichts mehr… Ošklid ist im Grunde davon, wie die menschlichen Dinge zu einer alleinigen Sache des Tast- und Spürsinnes werden, die Beziehungen unter einem Jungen und einem Mädchen zu einer Interaktion von Eiweißen und gesellschaftliche Beziehungen zu einer Sache der praktischen Brutalität. Die hässliche Masse von Leuten hat in mir auch die Vorstellung eines massigen, reichlichen Klangs erwacht.

Ošklid war vor alllem ein Gegenteil der Grundformation von Váša. Seine kalte, unpersönliche, manchmal nahezu unangenehme Musik mit Texten, die so wirkten, als ob sie irgendwelche menschliche Roboten bellen würden, war nämlich fernliegend von dem emotiven Bigbeat der Gruppe Vom Hügel herunter.

In der abschließenden Bewertung könnten wir V. Lindaur in seiner Rezension der neu herausgegebenen Aufnahmen der Gruppe Vom Hügel herunter (Rock & Pop, 2001) zitieren: Als die Gruppe ‘Vom Hügel herunter‘ auf die Podien der Prager Clubs aufgestiegen ist, ist sie für die neue Generation der Rockkritikern zu einer gewissen ‘ideologischen‘ Plattform, zu einem präzedenslosen Beispiel geworden, von dem sie ihre neuen ästhetischen Bewertungen der Rockmusik abgeleitet und formuliert haben.

E

Komplikovanost vzájemných vztahů a různost názorů v tom, kam se hudebně ubírat dál, způsobily na přelomu let 1984-5 v rámci brněnské scény určité personální víření. Kapela Maňana, pár měsíců po nástupu Bittové přejmenovaná na Kolektiv a hrající písně, které se o čtyři roky později objevily na albu Dunaje, se rozešla, neboť výše zmíněná zpěvačka a houslistka se domluvila s bubeníkem Pavlem Fajtem, že budou vystupovat společně jako duo (Bittová & Fajt).

Ostřanský, obdivovatel Roberta Frippa a basák a hráč na akustiku Václavek se rozhodli, že svůj nový projekt pojmou netradičně – uvažovali o minimalistickém soundu doplněném přednatočenými pásky (hlavně s bicími a rytmikou). Tak se prezentovali pod názvem E na jednom ze svých prvních koncertů na podzim 1985 v Ostrově nad Ohří. Ovšem tam už s nimi vystupoval jako zpěvák výtvarník Vladimír Kokolia.

Václavek s Ostřanským Kokoliu, mimochodem jednoho z nejlepších grafiků své generace, objevili jak někde přednáší verše a jeho přednes je úplně ohromil. Okamžitě mu nabídli místo zpěváka ve svém novém projektu. Kokolia byl pro nás absolutně nejlepší zpěvák, říká v seriálu Bigbít J. Ostřanský. Zkoušeli jsme s ním asi půl roku, on jen seděl pod klavírem a nevylezla z něj ani hláska, tudíž jsme mu hodně věřili, že to bude určitě vono až to z něho jednoho dne vyjde. Vladimír nicméně po čase nakonec zpoza klavíru vylezl, postavil se za mikrofon a začal chrlit neuvěřitelné texty, plné intimních šifer, podivných sebetrýznivých motivů, které byly vlastně hlubokými sondami do těch nejtajnějších zákoutí lidské duše.

Jak již bylo řečeno, hudba éček vycházela z minimalismu, ale také z avantgardního rocku konce 70. let a možná trochu z nové vlny. Celé těleso působilo, řečeno slovy Douglase Adamse k úplně jinému tématu, jakoby jeho jednotlivé části do sebe úplně nezapadaly, ale ve skutečnosti do sebe zapadaly s dokonalou přesností i když cosi naznačovalo, že by mohly zapadat líp. Ano, existoval tu jakýsi těžko definovatelný nesoulad, ale právě ten přinášel ono podivné napětí linoucí se z této podivuhodné trojice.

Skupina E pokračovala ve hraní ještě v 90. letech, ale pak se Kokolia začal více věnovat malování (a práci na AMU) a Ostřanský s Václavkem svým dalším projektům a tak její činnost postupně slábla, aby se pak v roce 1997 rozplynula úplně.

E

Die Kompliziertheit von gegenseitigen Beziehungen und die Verschiedenheit von Meinungen davon, wie man sich musikalisch weiter entwickeln sollte, führte an der Wende der Jahren 1984-5 im Rahmen der Brünner Szene zu einem gewissen personalen Wirbel. Die Gruppe Maňana, die wenige Monate nach dem Antritt von Bittová als Kolektiv umbenannt wurde und die Songs gespielt hat, die vier Jahre später auf dem Album von Dunaj erschienen sind, ist auseinander gegangen, weil sich die obenerwähnte Sängerin mit dem Trommler Pavel Fajt verabredet hat, daß sie gemeinsam als ein Duo auftreten werden (Bittová & Fajt).

Ostřanský, ein Bewunderer von Robert Fripp und Bassspieler und der Akustikspieler Václavek haben sich entschieden, daß sie ihr neues Projekt untraditionell einbegreifen werden – sie haben von einem minimalistischen Sound nachgedacht, der von im voraus aufgenommenen Melodien ergänzt ist (vornehmlich mit Schlagzeug und Rytmik). So haben sie sich unter dem Namen E auf einem von ihren ersten Konzerten im Jahre 1985 in Ostrov nad Ohří präsentiert. Allerdings ist mit ihnen als Sänger damals schon der Gestalter Vladimír Kokolia aufgetreten.

Václavek mit Ostřanský haben Kokolia, beiläufig einen der besten Graphikern seiner Generation, entdeckt, als er irgendwo seine Werse vorgetragen hat, und sein Vortrag hat sie völlig verblüfft. Sie haben ihm sofort den Posten des neuen Sängers in dem neuen Projekt angeboten. Kokolia war für uns der absolut beste Sänger, salt in der TV-Serie Bigbít J. Ostřanský. Wir haben mit ihm etwa ein halbes Jahr geprobt und er hat nur unter dem Klavier gesessen, deswegen haben wir ihm getraut, daß es das richtige wird und daß es aus ihm eines Tages herauskommt. Vladimír ist nach einer gewissen Zeit endlich vor das Klavier hinaufgestiegen, har sich hinter das Mikrophon gestiegen und hat begonnen, unglaubliche Texte zu sprudeln, die voll von intimen Ziffern und seltsamen selbstquälenden Motiven waren, die eigentlich tiefe Sonden in die geheimsten Ecken der menschlichen Seele waren.

Wie schon gesagt wurde, ist die Musik von E vom Minimalismus herausgekommen, aber ein bißchen vom Avantgard-Rock der Ende der siebziger Jahre und vielleicht auch ein bißchen von der Neuen Welle. Das ganze Ensemble hat so gewirkt, gesagt mit Wörtern von Douglas Adams zu einem ganz anderen Thema, als ob seine Einzelteile in sich nicht ganz hineinpassen würden, aber in der Tat haben sie in sich mit einer perfekten Exaktheit hineingepasst, obwohl etwas angedeutet hat, daß sie noch besser hineinpassen könnten. Ja, es gab einen schwer definierbaren Mißklang, aber genau der hat die merkwürdige Spannung gebracht, daß aus diesem Trio geflossen ist.

Die Gruppe E hat mit dem Spielen noch in den neunzigern Jahren fortgesetzt, aber dann begannen Kokolia, sich dem Malen (und der Arbeit an der Akademie der bildenden Kunst) und Ostřanský mit Václavek seinen eigenen Projekten mehr zu widmen und so hat ihre Betätigung schrittweise erschlafft, bis sie dann im Jahre 1997 ganz zerflossen ist.

Bez ladu a skladu

Prišli takí ušatí chalani a jedno nezletilé dieťa, ktoré tam vykrikovalo, a taká uletená muzika… ale hotový spevák a veľmi zaujímavá kapela. — Dano Salontay.

Prvú verziu Bez ladu a skladu založili v roku 1985 Peter Kaščák (basa), Richard Rybníček (bicie) a Martin Beďatš (gitara). Neskôr sa k nim pridal Rasťo Kubica, ktorý svojím saxofónom dodal skupine ďalší rozmer, typický pre hudbu BLAS. Táto verzia fungovala iba týždeň, lebo chýbal spevák. Voľné miesto doplnil Petrov brat Michal. Veľmi rýchlo. Na skúške iba niečo zaspieval a bol hneď prijatý.

Skupina vznikla dvadsiateho piateho júna 1985 a koncertnú premiéru mala na svadbe Mariána Kaščáka, najstaršieho z bratov. Hlavným textárom sa stal Ľubor Benkovič. Väčšina textov na albumoch Xmetox a Horúce hlavy (ale aj hitovky Elektráreň a Parné valceIba raz) pochádza z jeho pera. Texty však písali aj Michal Kaščák a ďalší kamarát kapely – Stano Dajča. Hudobne najviac prispeli (podľa bookletov na albumoch) Michal Kaščák a Martin Beďatš.

Prvý naozajstný koncert sa konal v piatok 13. decembra 1985 na Gympelrocku, každoročnej prehliadke trenčianskych gymnaziálnych kapiel. BLAS už vtedy hrali v sakách a kravatách, tradičnom kroji skupiny. Michal Kaščák mal 13 a ostatní 15 rokov. Po vystúpení prišla lákavá ponuka. Chór vážskych muzikantov – vtedajší lídri trenčianskeho diania – pozvali BLAS na spoločný koncert do Bratislavy. Podujatie sa konalo ešte ten istý mesiac v internátnom klube Mladá Garda. Tu hrali za socializmu takmer všetci podstatní predstavitelia československej undergroundovej scény.

Po koncerte na Mladej Garde prišlo pozvanie na pražský Rockfest '86, vtedy najväčší festival mladej hudby v Československu. Ešte ako neznáma kapela hrali na tom istom pódiu ako napríklad Iva Bittová, alebo tiež vtedy začínajúca Laura a její tygři. Okamžite sa dostali do povedomia rockového publika. Éra slávy Bez ladu a skladu sa začala.

K dôležitým vystúpeniam patrí hranie na všetkých ďalších Rockfestoch, ktoré sa za socializmu konali. Kapela vystúpila na Slovrocku v rokoch 1987 a 1988 a na lipnickom festivale v septembri 1988. BLAS pozval aj Ladislav Snopko do svojej relácie Dotyky a spojenia. V československej verejnoprávnej televízií vystúpili v marci 1987 spolu s Jiřím Stivínom. Kuriozitou je, že Stivín bol od Kaščáka o 30 rokov starší, obaja si však porozumeli okamžite. So Stivínom potom hrali v jeho programe Blízke stretnutia, ktorý sa natáčal v Štúdiu S. BLAS vystúpili aj na Poetickej lýre, Vokalíze v Prahe a v televíznom Metronóme.

Kapela hrala samozrejme aj v zahraničí. Za socializmu najčastejšie v Poľsku – v roku 1987 absolvovali šnúru v Krakove a okolí. O rok na to ich pozvali na festival do Jarocinu. V júni 1989 sa opäť vrátili do Poľska – tentokrát vystúpili na veľkom Ost-West festivale alternatívneho rocku v Gdansku. Po páde socialistického režimu zostavu doplňuje ďalší saxofonista Peter Kohout a skupina hrá po prvýkrát v Paríži. Neskôr sa do Francúzska vráti aj s vlastnou manažérkou a absolvuje krátku šnúru po juhu krajiny. BLAS hrá okrem iného v Montpellieri, Avignone či Marseilles. Začiatkom deväťdesiatych rokov strieda Rybníčka na bubeníckom poste Peter Slameň.

V roku 1997 kapela prestáva aktívne koncertovať. Dôvodom je predovšetkým odchod gitaristu Beďatša. Z prachu Bez ladu a skladu vzniká skupina Neuropa, v ktorej pokračujú Michal Kaščák, Peter Slameň a Peter Kohout.

Bez ladu a skladu

Es sind solche Jungs mit großen Ohren gekommen und ein minderjähriges Kind, das dort geschrien hat, und es war solch eine närrische Musik… aber ein fertiger Sänger und eine sehr interessante Gruppe. — Dano Salontay.

Die erste Version von Bez ladu a skladu haben im Jahre 1985 Peter Kaščák (Bassgitarre), Richard Rybníček (Schlagzeug) a Martin Beďatš (Gitarre) gegründet. Bald hat sie Rasťo Kubica gefolgt, der der Gruppe mit seinem Saxophon eine weitere Dimension hingefügt hat, die typisch für die Musik von Bez ladu a skladu war. Diese Version hat nur eine Woche funktioniert, denn es hat der Sänger gefehlt. Den leeren Platz hat Michal, der Bruder von Petr, ergänzt, und zwar sehr schnell. Er hat während einer Probe nur etwas gesungen und wurde gleich angenommen.

Die Gruppe ist am 25. Juni 1985 entstanden und hatte eine Konzert-Premiere auf der Hochzeit von Marián Kaščák, dem ältersten Bruder. Ľubor Benkovič wurde zum Haupttexter. Die meisten Texte auf den Albums Xmetov und Horúce hlavy (aber auch die Hits Elektráreň und Parné valce aus dem Album Iba raz) stammen aus seiner Feder. Die Texte haben aber auch Michal Kaščák und ein weiterer Freund der Gruppe – Stano Dajča - geschrieben. Musikalisch haben am meisten [je nach den Booklets von den Albums] Michal Kaščák a Martin Beďatš beigetragen.

Das erste wirkliche Konzert hat am Freitag des 13. Dezember 1985 auf Gympelrock stattgefunden, einer alljährlichen Vorschau von gymnasialen Gruppen aus Trenčín. Bez ladu a skladu haben schon damals in Sakkos und Krawatten gespielt, was eine traditionelle Tracht der Gruppe war. Michal Kaščák war 13 und die anderen 15 Jahre alt. Nach dem Auftreten ist ein lockendes Angebot gekommen. Ein Chor von Musikern aus Váh – damals waren es die Hauptfiguren des Geschehens in Trenčín – haben Bez ladu a skladu auf ein gemeinsames Konzert in Bratislava eingeladen. Das Event hat noch in demselben Monat in dem Internatclub Mladá Garda stattgefunden. Dort spielten während der sozialistischen Ära fast alle wesentliche Darsteller der tschechoslowakischen Undergroundszene.

Nach dem Konzert in dem Club Mladá Garda kam eine Einladung auf das Prager Rockfest '86, das damals das größte Festival der jungen Musik in der Tschchechoslowakei war. Noch als eine unbekannte Gruppe spielten auf dem selben Podium zum Beispiel Iva Bittová, oder die damals beginnende Gruppe Laura a její tygři. Gleich sind sie sich in das Gewissen des Rockpublikums herangekommen. Die Ära des Ruhms von Bez ladu a skladu hat begonnen.

Zu wichtigen Konzerten gehört das Spielen auf allen weiteren Rockfesten, die während des Sozialismus stattgefunden haben. Die Gruppe ist auf dem Slovrock in Jahren 1987 und 1988 und auf dem Festival in Lipno im Semptember 1988 aufgetreten. Bez ladu a skladu wurden von Ladislav Snopko in seine Relation Berührungen und Verbindungen eingeladen. In dem tschechoslowakischen öffentlich-rechtlichen Fernsehen sind sie im März 1987 gemeinsam mit Jiří Stivín aufgetreten. Eine Kuriosität ist, daß sich beide gleich verstanden haben, obwohl Stivín 30 Jahre älter als Kaščák war. Mit Stivín haben sie dann in seinem Programm Nahe Begegnungen gespielt, das im Studio S aufgenommen wurde. Bez ladu a skladu haben auch in Clubs Poetická lyra, Vokalíza in Prag und in dem TV-Programm Metronóm gespielt.

Die Gruppe hat selbstverständlich auch im Ausland gespielt. Im Sozialismus am meisten im Polland – im 1987 absolvierten sie eine Tour in Krakow und Umgebung. Ein Jahr später wurden sie auf ein Festival in Jarocin eingeladen. Im Juni 1989 sind sie wieder nach Polland zurückgekehrt – diesmal sind sie auf einem großen Ost-West Festival des alternativen Rocks im Gdansk aufgetreten. Nach dem Fall des sozialistischen Regime ergänzt das Ensemble ein weiterer Saxophonist Peter Kohout und die Gruppe spielt zum ersten mal in Paris. Bald danach fahren sie zurück nach Frankreich mit einer eigenen Managerin und absolvieren eine kurze Tour im Süden Frankreichs. “Bez ladu a skladu“ spielen unter anderem in Montpellieri, Avignon oder Marseilles. Am Anfang der neunziger Jahre wird Rybníček auf dem Schlagzeuger-Posten von Peter Slameň abgelöst.

Im Jahre 1997 hört die Gruppe mit der aktiven Konzertbetätigung auf. Ein Grund dafür ist vor allem der Abgang vom Gitarrenspieler Beďatšo. Aus dem Staub von Bez ladu a skladu entsteht die Gruppe Neuropa, mit der der Michal Kaščák, Peter Slameň a Peter Kohout fortsetzen.

Pro pocit jistoty

Soubor Pro pocit jistoty se vytransformoval z Odvážných bobříků na jaře 1983 v Praze, kdy torzo OB přizvalo k improvizovanému vystoupení svého dosavadního hudebního poradce, muže vážné hudby Martina Dohnala. Na onom koncertě se ještě skupina nazývala Elektrický vytěrák, a protože koncert dopadl úspěšně, dohodli se všichni zúčastnění, že ve společném hraní budou pokračovat. Začínalo se od nuly a tak byl zvolen nový název – Pro pocit jistoty (název byl vypůjčen z plakátků, zvoucích na preventivní lékařské prohlídky, vylepených v brněnských šalinách – tramvajích).

Skupinu tvořili dva zbylí bobříci Ivo Horák (voc, g, perc) a Pavel Barša (b, perc), dále Luboš Malinovský (ds, perc, xyl), který souběžně působil ještě v kapele Podchodem vchod, a samozřejmě leader Martin Dohnal (p, perc).

Tvorbu souboru popsal Jiří Tlach v knize Excentrici v přízemí (zkráceno): Dohnalovy kompozice jsou plny vnitřního vření, nenadálých zvratů, plné strhující výbušné dynamiky, kterou ostatně překypuje celá jeho osobnost. Připomíná sopku, jež se často otřese erupcí. Pak pokračuje dále: I se zpěvem počítá Dohnal jako s hudebním nástrojem. Snad proto zpívá téměř výhradně Ivo Horák, jehož přirozeně i schválně zkreslený hlas křičí, duní. Na pódiu působí skupina démonickým dojmem. Martin Dohnal vypadá za piánem tak, jak si představujeme klavírního virtuóza. Naprosto soustředěně, s rozmáchlými dirigentskými gesty, řídí svůj orchestr, který musí bez zbytečných póz, odevzdat perfektní výkon.

Nicméně ačkoliv byl celkový dojem z hudby ryze improvizační, celý soubor hrál striktně z not.

Skupina koncertovala ještě v první polovině devadesátých let a pak se v klidu rozešla.

Für das Gefühl der Sicherheit

Das Ensemble Für das Gefühl der Sicherheit hat sich aus den Kühnen Bibern im Frühling 1983 in Prag transformiert, als die Kühnen Bibern zu einem improvisierten Auftreten seinen bisherigen Musikberater, einen Mann der ernsten Musik Martin Dohnal eingeladen haben. Während jenem Konzert nannte sich die Gruppe Der elektrische Lüfter, und weil das Konzert erfolgreich geendet hat, haben sich alle Mitwirkende verabredet, mit dem gemeinsamen Spielen fortzusetzen. Man hat von Anfang an angefangen und so wurde eine andere Benennung gewählt - Für das Gefühl der Sicherheit (der Name wurde von Posters verliehen, die, aufgeklebt in Brünner Straßenbähnen, auf preventive ärztliche Untersuchungen aufgefordert haben).

Die Gruppe haben die restlichen Bibern Ivo Horák (voc, g, perc) und Pavel Barša (b, perc), weiter Luboš Malinovský (ds, perc, xyl) (der gleichzeitig noch in der Gruppe “Podchodem vchod“ tätig war), und selbstverständlich der Leader Martin Dohnal (p, perc) gebildet.

Die Gestaltung des Ensembles hat Jiří Tlach in dem Buch Die Exzentriker vom Erdgeschoß beschrieben (verkürzt): Die Kompositionen von Dohnal sind voll innerem Scheuern, von plötzlichen Wenden, voll von zündender explosibeln Dynamik, mit der seine gesamte Persönlichkeit überfließt. Er erinnert an einen Vulkan, der oft vor Eruption erzittert. Dann treibt er fort: auch den Gesang behandelt er wie ein Musikintrument. Vielleicht deswegen singt fast ausschließlich nur Ivo Horák, dessen natürlich und absichtlich verstümmelte Stimme schreit und grollt. Auf dem Podium erregt die Gruppe einen dynamischen Eindruck. Martin Dohnal sieht hinter dem Piano so aus, wie man sich einen Klaviervirtuosen vorstellt – völlig konzentriert, mit ausladenden Gesten eines Klaviervirtosen, leitet er sein Orchester, das ohne zwecklosen Posen eine perfekte Leistung abstatten muss.

Dennoch, obwohl der gesamte Eindruck von der Musik rein improvisiert war, hat das ganze Ensemble strikt je nach Noten gespielt.

Die Gruppe hat noch in der ersten Hälfte der neunziger Jahre konzertiert und dann ist sie ruhig auseinander gegangen.